Úkolem tohoto mého článku je drobek pomoci a odpovědět na desítky mailů, které se mi již sběhly a chtěly podrobněji popsat jak, co ...aby z toho pak vylezla co nejlevněji reprobedna. Na začátek bych měl říct, že sice jsem příznivcem Hi-End, ale v tomto případě budu uvádět návody a zkušenosti ze své vlasntí praxe, kde se často ani nedosáhne kvalit HiFi. Mám tím na mysli loudness (PA) systémy, používané často pro ozvučení diskoték, klubů, barů, atd.
Donedávna bylo mojí snahou vymyslet něco, co by doma mohlo hrát HiFi, a po umístění na diskotéku by zase mohlo hrát v režimu loudness. Možná jsem na to mohl přijít sám, ale tímto to znovu zopakuji - nejde to, jen částečně.

Nejprve bych měl začít asi u některých pojmů, které se týkají audia. Pokusím se zde dokázat chybnou domněnku že watty jsou "ty správné" jednotky, které ukáží kvalitu reproduktoru, a jeho skutečný výkon (fyzicky vnímanou hlasitost). Výkon (Příkon) je pouze definován jako nějaké množství energie za jednotku času. Reproduktor je měnič energie, kde se mění elektrická energie a magnetickou energii a následně pomocí pohybu membrány na pohybovou energii. Jak víme nic není dokonalé, i zde existují ztráty, a určité "odpory" které brání plnému uvolnění veškeré energie.

První "posvátnou" jednotkou bude citlivost, i ta pro nás bude důležitější než vlastní elektrický příkon reproduktoru. Citlivost je definována jako rozdíl mezi nejvyšší a nejslabší složkou signálu. Dejme tomu mezi šeptáním a mezi křičením - i to by se dalo definovat jako citlivost.
Citlivost je dána mechanickou konstrukcí reproduktoru, tu už neovlivníme. Nebo bych to alespoň neradil dělat, protože nikdo z nás na to nemá asi dostatečnou výbavu a zkušenosti. Reproduktory mají různé citlivosti, basové reproduktory mají nižší citlivost, naopak vysokotónové mají vyšší. I ve velikosti reproduktoru lze najít určitý vztah - malé reproduktory mají menší citlivost, než větší reproduktory (bavíme-li se o jednom typu). Citlivější reproduktory jsou dražší, méně citlivé reproduktory jsou levnější. Ale nemotejme to toho úměrnost s kvalitou! Citlivost hraje významnou roli co se týče "dosahu", "skutečného potřebného příkonu" a "hlasitosti" reproduktoru.
Obecně se dá říci, že nejméně náročné jsou počítačové reproduktory, nebo u nějakých terminálů atd. Tam postačí malý příkon, i malá citlivost. Obvykle se průměr citlivostí pohybuje okolo 82.5dB (doporučuji 84 až 90dB).
HiFi, vesměs i Hi-End reproduktory mají citlivost o něco silnější. Je to dáno i tím co od nich požadujeme, někto třeba rád zvýší hlasitost, aby plně ozvučil malou místnost, či domácí kino při zvukových efektech... . Zde se průměrná citlivost pohybuje okolo 87.5dB (doporučuji 87 až cca 93dB).
Nakonec zde máme PA (výkonové) a open-air (venkovní) ozvučovací systémy, kde je nutná co nejvyšší citlivost. Jak již díky rozlehlosti prostoru, tak již kvůli "dosahu" a také i kvůli "hlasitosti", které na technoparty není nikdy dost :o). Uvnitř to ještě jde, místnost je alespoň někde ohraničená, ale venkovní prostředí se chová trošku víc jinak, nejsou tam žádné stěny, žádný uzavřený prostor co by mohl odrážet tlakové vlny... . Citlivosti se zde pohybují okolo 97.5dB (doporučuji - čím víc tím líp, pro uzavřené diskotéky cca 92dB až 100dB, pro open-air bych minimálně použil 98dB).

A nyní k další veličině - akustický tlak. Ten je vlastně to co my vnímáme jako "hlasitost", "řev", "loudness". Každý si jistě představí tlakovou vlnu od basového super-reproduktoru, ale to je jen zlomek. I malý reproduktor, hrající s vysokými tóny, produkuje tlakové vlny. Tlakové vlny vznikají na měniči (reproduktoru) a šíří se prostředím. Prostředí též klade určitý "odpor", a se vzdáleností slábne i intenzita tlakové vlny. Z toho je tedy patrné - akustický tlak závisí na reproduktoru a jeho vlastnostech (citlivost a příkon), na vlastnostech prostředí (druh prostředí a vzdálenost).
Co tedy známe? ...citlivost je dána, tu obvykle správný výrobce uvádí. Příkon také - dá se snadno změřit. Navíc některé zesilovače jsou vybaveny indikátorem vybuzení, což vlastně je jakýsi méně přesný měřič výkonu. Prostředí je vzduch, když zanedbáme různé objekty co brání přímé vlně (např. mřížka ozdobná reproduktoru, nábytek, volně stojící lidé ...) a teké zanedbáme odrazy. (jsme v místnosti obložené specielním materiálem, který pohltí přímé vlny a dále je neodrazí). A vzdálenost je vzdálenost mezi naším uchem a reproduktorem - tu také známe.

Ještě bych měl dodat - ve vzduchu intenzita zvukové vlny s čtvercem vzdálenosti zaniká. Další zlaté pravidlo je, že člověk vnímá zvuk logarytmicky, nikoli rovnoměrně. Aneb pouštíme-li do zesilovače 100W nebo 200W, takový rozdíl to nebude (matematický rozdíl je 200-100=100W). Ale přitom rozdíl 10W nebo 100W už je rapidní navýšení, přitom matematický rozdíl je 100-10=90W.

L_P = S_L + 10 log(P/l²)

Akustický tlak L_P (Intenzita zvuku) se měří v Pascalech nebo v decibelech. Decibel je poměrová veličina vztažená k akustickému tlaku 2.10^-5 Pa při 1kHz. Práh slyšitelnosti je přibližně 0dB, 0dB přitom odpovídá minimálnímu výkonu Po = 1.10^-12 W/m².
Pro zajímavost:

20dB = odlehlý les, tichá jeskyně
35dB = intenzita hluku v tiché místnosti (knihovna)
65dB = rušná kancelář, psací stroj
80dB = v obýváku již může vydráždit sousedy k agresivnímu jednání
90dB = těžký automobil
100-105dB = intenzita zvuku na diskotékách
105dB = pneumatické kladivo, hlasité silniční práce
105-110dB = intenzita zvuku na koncertech
120-130dB = startující letadlo či raketoplán
nad 130dB = práh bolestivosti

Zvuk se šíří rychlosí 344m/s ve vzduchu, o teplotě 21°C. Tato rychlost se o mnoho nemění se změnou teploty.

Citlivost reproduktoru S_L se udává také v dB a vyjadřuje akustický tlak zvuku v ose reproduktoru ve vzdálenosti 1m při vybuzení reproduktoru elektrickým výkonem 1W (tuto hodnotu udává výrobce). Akustický tlak L_P ve vzdálenosti 1m pro dodaný výkon P a citlivost reproduktoru S spočítáme:

L_P = S_L + 10 log(P)

Příklad: reproduktor firmy TVM, ARN226-08. Má citlivost 87dB, na zesilovači ho zatěžuji výkonem 10W. Jak velký akustický tlak bude na mne působit ve vzdálenosti 1m?
L_P = 87dB + 10 log(10/1) = 87dB + 10dB = 97dB

Důkaz nesmyslného tvrzení, že "hlasitost" či akustický tlak je závislý na příkonu:
Dejme tomu, že máme 2 různé reproduktory, ve vzdálenosti 1m. Reproduktor A (citlivost 100dB, a zatěžuji ho 100W příkonem), reproduktor B (citlivosti 85dB a zatěžuji ho též 100W).
L_P = 100dB + 10 log(100/1) = 100dB + 20dB = 120dB (Reproduktor A ...poměrně šokující hlasitost, co?)
L_P = 85dB + 10 log(100/1) = 85dB + 20dB = 105dB (Reproduktor B ...poněkud slabší, že?)

Takže ještě jinak, mám vzdálenost 1m a budu porovnávat zase 2 různé reproduktory. Ale budu mít už i jiné zesilovače. Reproduktor A (100dB citlivost, 10W zatížení), reproduktor B (citlivost 85dB, a zatěžuji ho 100W).
L_P = 100dB + 10 log(10/1) = 100dB + 10dB =110dB (Reproduktor A ...poměrně šokující hlasitost, a při tak malém zesilovači ???)
L_P = 85dB + 10 log(100/1) = 85dB + 20dB = 105dB (Reproduktor B ...chudák, aby člověk místo zesilovače měl svářečku. A ani ta by nestačila...)
Jak je vidět, reproduktoru A stačí malý zesilovač v krabičce od sirek a řve jako o život. Reproduktor B má už zřejmě dost, zesilovač jako bedna, kabely jako ke svářečce, a ještě zdaleka tolik neřve... .

Impedance reproduktoru - také důležitý prvek pro výběr. Záleží především co od reproduktoru chceme a kde ho budeme používat. Obecně platí, že v autě máme malé napájení, tudíž vysokoimpedanční zesilovače jsou problém. Proto se používají 2Ω reproduktory. Teče ale jimi poměrně velký proud. Tyto reproduktory bych do domácího HiFi nebo dokonce PA systému vůbec nedával.
Dále jsou na trhu 4Ω reproduktory, ty jsou nejvíce rozzšířeny v HiFi, nebo se používají také paralelně spojené v autě. Na diskotékách sem tam nalezneme bednu s těmito reproduktory, ale problém je pořád jeden - zesilovače jsou spíše více proudově orientované, tudíž mluvím o ztrátech v kabelech, atd.
Minimálně se objeví specialitka - 6Ω reproduktory, ty se taky používají, ale spíš na diskotékách. Připojují se na 4Ω zesilovač, a jejich úkolem je vlastně tento zesilovač tolik proudově nezatěžovat. Řekl bych ale, že je to takový výkřík módy, který už zřejmě zanikl.
Poslední skupinou jsou 8Ω a 16Ω reproduktory. Jejich výhoda se především ujímá na diskotékách a na koncertech, kde je potřeba výkon. Proudové zesilovače a jejich konstrukce je náročná, proto tyto reproduktory s vyšší impedancí trošku napomáhají. Navíc proud je menší, tudíž nezpůsobí takové ztráty, reproduktory jsou řízené více napětím, tudíž i drobek stoupá odolnost proti rušení (indukovanému šumu) do kabelů. 16Ω reproduktory jsou specialita, vznikly původně za účelem open-air a vysokého výkonu. Nedoporučuji s nimi stavět, no maximálně dvojitý subwoofer s paralelním spojením.
Reproduktory s transformátorem - převážně mám na mysli venkovní 600Ω (100V rozvody) ozvučení, ty jsou právě dělány kvůli tomuto účelu - aby na vedení nevznikaly ztráty ani rušení, proto je signál přenášen napětím. Nakonec v samotné reprobedně je transformátorek, který převede vysokou impedanci na malou - běžnou (4Ω nebo 8Ω).
Úplně poslední a specielní skupinou jsou piezo reproduktory a tzv. drivery. Ani to nejsou reproduktory, ale zvukové měniče. Jejich výhodou je, že jsou řízeny napětím a jejich impedance je obrovská (více než 1000Ω), ale na druhou stranu jejich zvuk není kvalitní. V neposlední řadě jsou velice citlivé!!!

Nyní přejdu k charakteristikám jednotlivých reproduktorů:

1. Basové reproduktory (Woofer) - vynikají svou mohutnou konstrukcí a také mnohdy cenou. U reproduktoru rozlišujeme jeho charakteristiku, která udává kdy hraje (bez významného kolísání) hlasitosti (udává se jako šířka pásma, tj. pro pokles maximálně o 3dB). Basové reproduktory, jejich charakteristika začíná cca od 20Hz a končí u 4KHz, vysoké kmitočty a příliš nízké kmitočty jim nedělají moc dobře. Některé basáky dokonce hrají jen od 20Hz do 1KHz. Je to dáno jejich konstrukcí, proto po nich nechtějme víc! Jsou nejlépe konstruovány a snesou nejlépe chvilkové přetížení. Tím chci říct, že výškové reproduktory se hned odpálí při malinkaté špičce, ale basák to prostě přežije. Důležitá vlastnost - čím větší průměr (ten se obvykle udává v palcích), tím lépe a tím od nižšího kmitočtu basák basuje a hlouběji basuje. Například reproduktor 6" nemá zase tak kvalitní basy, basuje někde až od 45Hz. Reproduktor 12" basuje v pohodě již od 25Hz, což je docela přínos v oblasti hlubokých kmitočtů. Proto se také do subwooferů používají rozměrnější reproduktory.Citlivost se pohybuje běžně mezi 87 až 103dB. Pro správný výběr radím zvolit citlivost podle způsobu použití. (viz nahoře).
   Při návrhu ozvučnice se vychází z technických parametrů tohoto reproduktoru.
   Když stavíme 3pásmovou soustavu, basák obvykle hraje v pásmu 20 až 700Hz. Když stavíme 2pásmovou, tak hraje od 20Hz do cca 2 až 4kHz.
   Důležitým parametrem pro následný provoz je maximální výchylka membrány, kterou také mnoho lidí rádo překonává. Sice reproduktory křičí jak můžou, basáky pumpují sem tam, a lidé se chlubí jak skvělý to je výkon. Myslím, že to není tolik skvělé, protože se tím velice rychle zničí membrána. To nemluvím o tom, že se při přetížení může prostě reproduktor utrhnout, nebo vyhořet. Dobrá rada pro provoz - jakmile někde ozvučujete, nebo poprvé zkoušíte reproduktory. Zkoušejte zvedat hlasitost na zesilovači, nebo popřípadě zvedat pomalu basy na ekvalizeru, a pečlivě sledujte basák. Jakmile začne lítat sem a tam - výchylka bude větší než cca 5mm, tak radím už dál nezkoušet. Dopřejete si tak delší životnost vašemu reproduktoru... . Této výchylce se obvykle říká Xmax, a někteří výrobci ji uvádějí. Je dobré ji dodržovat, nebo když není uvedena tak si v hlavě vzpomenout na 5mm, a víc nic!
   Další rada je co do testování - mnoho lidí si domů přinese reproduktor ke stavbě reprosoustavy a hned ho někam připojí. A hned do něj pouští plný výkon - to je také špatně, protože reproduktor by měl být v uzavřené nebo bassreflexové ozvučnici. Může totiž hrozit ještě snadnější utržení membrány, neboť samotný reproduktor ve vzduchu se velice snadno utrhne. Navíc bez ozvučnice skoro vůbec nebasuje a hned se snadno přetíží.
   Co do výkonu soustavy - výkon celé soustavy se neměří tak, že sečteme veškeré výkony, ale, že vezmeme maximální výkon reproduktoru (RMS).
   Mé zkušenosti jsou takové - výrobci sice napíší že maximální trvalý výkon je 100W RMS, že maximální špičkový výkon je třeba 200W. Ale z těchto hodnot nemůžeme vycházet. Kdo dobře sledoval výchylku membrány, tak jistě přišel k tomu, že nemusí dosáhnout ani 2/3 z maximálního trvalého výkonu, a reproduktoru už hrozí poškození. Maximální špičkový výkon je jen relativní hodnota, rozhodně ji nedoporučuji zkoušet!
   Mám takový vzorec, kterým si snadno odhadnu kolik můžu do reproduktoru v klidu pustit a o víc se nemusím starat.
   
   Pmax = maximální trvalý výkon/1.75
   
   Mám-li třeba reproduktor (konkrétně uvedu SP-300PA, výrobce Monacor, rozměr 12", citlivost 93dB, max.trvalý.výkon 175W RMS, max. špičkový výkon 350W), pak si raději zvolím Pmax = 175W/1.75 = 100W. Nic dál nemusím počítat, pokud nebudu nějak extra vybuzovat basy na ekvalizeru, tak se nemusím ničeho obávat a přitom se nemusím bát, že bych nevyužil dostatečně výkon tohoto reproduktoru.
   
   Co se týče umístění basového reproduktoru - je nutné ho dobře uchytit, někdy se rád utrhne. Co se týče přívodů, tak je dobré je dostatečně dimenzovat.
   Časté pojmy s kterými se setkáváme je středobasový reproduktor a basový reproduktor. Jak již jsem se zmínil výše, rozdíl je převážně ve velikosti. Malé basáky se nazývají středobasové - protože nedokáží basovat od tak malého kmitočtu, jako velké.
   
   Důležitou roli též hraje celkový činitel Qtc, nabývá hodnot menších i větších než 1. Obecně se užívá pravidlo, že malé Qtc = reproduktor pro uzavřenou ozvučnici, velké Qtc = reproduktor pro otevřenou (bassreflex, šnek...) ozvučnici.
2. Středové reproduktory (middle tone) - v PA systémech jsou méně časo užívány. V HiFi a Hi-End naopak jsou vítány. Jejich vznik provázel fakt, že člověk nejlépe vnímá hudbu v pásmu 2 až 3KHz. Proto také třeba vznikly 3pásmové systémy, kde basový reproduktor hraje do 500 až 1kHz, středový reproduktor hraje v pásmu 500Hz až cca 4kHz. Tudíž přes něj jde většina lidského hlasu, zpěvu, atd. Od basového reproduktoru se liší rozměry (podstatně menšími), cilivost je mnohdy o několik dB vyšší. (často se pohybuje okolo 95dB i výše). Při hraní už není zatěžován basy, tudíž ani jeho výchylka membrány není taková - ba ani často není pohledem znatelná. Ale prvním neduhem co zde nalezneme - reproduktor již má menší vinutí cívky, tudíž už hrozí, že při přetížení by se mohl spálit. Je už nutné brát opravdu zřetel na to jakým výkonem ho "krmíme". Ze zkušeností mohu říci, že poměr výkonů ze zesilovače se přibližně dělí 6(basák) : 3(středový) : 1.5(výškový reproduktor) = pro hudbu stylu dance, disko a techno. Pro vážnější hudbu jsem to nezkoumal ale bude patrné, že středy a výšky budou více zatíženy - protože hudební spektrum je rozložené.
   Další nevýhodou při stavbě 3pásmového systému je interakce basáku a středového repro. Basák je ten co potřebuje objem, středový repro potřebuje jen maličko, a tím, že by byly vzduchově k sobě přístupné, by to mohlo dělat pazvuky. Proto někteří výrobci dělají středové repro přímo s kelímkem (jakoby vlastní ozvučnice), takže jsou od sebe vzduchově odděleny. V případě pokud máte středový repro bez kelímku, je nutné tomu nějak zabránit (přepážka, atd.). Ale pozor tak jako basák - i středový repro není dělaný aby hrál výšky - také by mohlo hrozit přetížení a spálení, proto ho vždy provozujte jen v pásmu kde byl navržen výrobcem.
3. Speciální třídou jsou širokopásmové reproduktory, tolik samy nebasují, ale díky konstrukci relativně dokáží hrát celé spektrum, aniž by se musel stavět vícepásmový systém. Například jsou typy které hrají od 100Hz, do cca 15kHz. Což myslím bohatě stačí. Ale těm co chtějí basy, nebo PA - tyto reproduktory nelze doporučit. Nechvalně známé jsou tyto reproduktory převážně z levnějších repro sad pro ozvučení automobilů. Mimo jiné jsou zase tyto reproduktory vhodné pro reprodukci zpěvu, často je používají rockové kapely ve spojení s basovými reproduktory.
4. Výškové reproduktory (tweetery) - se používají převážně k hraní vysokých tónů. Řádově v pásmech 2000Hz a více, některé typy jsou použitelné až od 4000Hz, neboť jsou nižšími kmitočty více zatěžovány. Tyto reproduktory jsou malé, ale samy o sobě velice citlivé! Spálit je zvládne každý, a není to zrovna levná záležitost. Ale i s tím výrobci počítali - většinou jsou rozebiratelné na 2 části - kmitačka (cívka a konektory) a magnet s kusem plastu. To co se spálí, to je kmitačka. Obvykle se dá o něco více levněji koupit u výrobce a poté vyměnit. Tyto reproduktory díky své vysoké citlivosti nedosahují tak velikého trvalého výkonu, mnohdy výrobce uvádí maximální hodnoty okolo 30W RMS. Špičkové hodnoty mohou být několikrát vyšší, třeba i 150W - ale jsou to jen relativní hodnoty, a zde znovu neradím to zkoušet! Na rozdíl od minulých 2 reproduktorů jsou už tyto repro poměrně směrové. Basy se šíří libovolně a posluchač docela špatně rozezná zdroj. Střední tóny už je schopen posluchač rozeznat odkud vycházejí, ale přitom dokáží relativně zaplnit prostor. Výšky jsou ale jiné - jsou směrové. Proto vždy dbáme na to aby zdroje vysokých zvuků byly směřovýány přímo na úrovni uší. Stavíme-li repro do obýváku, kde obvykle sedíme v křesle, tak bedny navrhneme tak (nebo použijeme podstavec) aby na nás mířily přímo výškové repro. Totéž i na diskotékách, basáky mohou jít "šejdrem", ale výškové repro se dávají na úroveň hlav.
   V některých PA systémech se používá (musí používat) více výškových repro - jednak díky jejich malé zatížitelnosti (výkon se roznese na několik repro), a jednak každý výškáč může být nasměrován jinam, a už nám to trošku zlepší šíření zvuku.
   
5. Speciální třídu tvoří piezo výškové reproduktory (tlakové), popřípadě piezo drivery. Pieza jsou ještě víc citlivá, vynikají extrémně vysokou citlivostí a velkou impedancí. Nemají skoro žádný odběr, a dokáží řvát opravdu úchvatně. Nevýhoda je, že někdy docela zkreslují zvuk, pro domácí poslech a HiFi se vůbec nehodí. Díky jejich řvavosti, levné ceně, relativní odolnosti (tak snadno se zase nespálí jako výškové repro) ...se používají ve PA systémech a levnějších reproboxech. Piezo reproduktor je vlastně celek, takový trumpetka a které koukají konektory. Piezo driver se liší drobek profesionálnějším provedením a tím, že driver je vlastně takový nástavec s konektorem (v něm je zamontováno hrající jádro), a na tento driver se ještě musí nasadit (přidělat) trubka (Horn "horna"). Často si můžeme vybrat i tvar, který je nejvhodnější pro šíření výšek. Tvar horny nám docela tvaruje i směr šíření výšek. Mnohdy se používá i kombinace Basák (hraje basy) + driver (hraje středy 2 až 4.5kHz) + piezo (hraje od 4.5kHz a výše...). Toto je nejčastější sestava levnějších beden. Popřípadě dvoupásmový systém se skládá jen z basáku a pieza. Pieza a výškáče jsou ale zničitelná ještě snadněji - tím, že do nich pustíte vysoké (ultrazvukové) tóny. Obvykle je to více než 20KHz...
Zajímavost je, že pieza se nepřipojují na výhybku, nebo můžou ale specielně. Je nutné to ozkoušet a správně doladit. První problém při sestavení bedny je, že každá reprák hraje jinak hlasitě. Obvykle basy nic moc, středy víc, a výšky křičí. Musí se se provést tzv. snížení citlivosti. To se provádí pomocí výkonových odporů (5W nebo 10W, u PA systémů 20W a více). U středového reproduktoru se připojí do série jeden takovýto rezistor, cca v hodnotě 2 až 10Ω. (nutné ozkoušet), a snažíme se dosáhnout aby středový repro byl stejně hlasitý jako basový repro.
Pokud máme výškový repro, tak pomocí dalších výkonových odporů (opět v sérii s výškáčem), zkoušíme hodnoty cca 3.3Ω až 20Ω. Opět se snažíme dosáhnout vyrovnání hlasitosti. Tohle má jednu výhodu - sice je to pracné, ale nakonec samotné odpory v sérii přinesou drobnou ochranu proti přetížení, takže ve chvílích kdy by se normálně výškáč třeba spálil, tak to ještě přežije.
U pieza je to trošku jinak. Jsou 2 způsoby, jak to udělat. První způsob je zapojení před výhybkou - užívá se obvykle u 2pásmových beden, kde je použit basák a piezo a 2pásmová výhybka. Před výhybkou - respektive z výstupu zesilovače vedeme signál přes 22µF (100V) bipolární kondenzátor, dále do série připojíme výkonový rezistor 20 až 35Ω (nutné ozkoušet - srovnat hlasitost pieza s hlasitostí basáku), pak to vede do pieza a z pieza na zem.
Druhý způsob je využití výhybky (výstupu výhybky pro výškový repro). Použijeme též výkonové odpory, a z nich sestavíme tzv. odporový dělič. Celkový odpor děliče musí být stejný jako odpor pomyslného výškového repro (tedy 4Ω, nebo 8Ω). Místo 8Ω samozdřejmě použijeme 8R2 odpor. Zkoušením různých kombinací dělícího poměru dosáhneme srovnání hlasitosti, piezo je připojeno k výstupu děliče.

Nyní k výhybkám
Návrh výhybek je sám o sobě poměrně složitý. V první řadě doporučím koupi hotové, profesionálně navržené výhybky. Je sice dražší, ale máme jistotu, že je povedená. Na co musíme dbát? ...musíme vědět jakou impedanci má mít reprosoustava (4 nebo 8Ω), a jakou impedanci mají basák, střed a výškáč. Obvykle mají všechny stejnou, také 4 nebo 8Ω. Dále je důležitý výkon (zatížitelnost výhybky), tu zjistíme tak, že si přečteme co píše výrobce o basáku - jaký je jeho nejvyšší možný trvalý výkon (RMS). Lépe je vždy vybrat výhybku s vyšší zatížitelností, než je zatížitelnost repráku, neboť někdy by mohla uhořet.
Dalším pravidlem je strmost výhybky, říká se čím strmější výhybka, tím je přechod mezi reproduktory méně znatelný. Vzhledem ale ke složitosti a finanční náročnosti, odporučuji používat výhybky -12dB/okt. Strmější výhybka -18dB/oct je vhodná především pro subwoofer, či HiFi aplikace.

Možná jsem měl uvést hned na začátek - pokud chceme 2pásmovou bednu, tak koupíme 2pásmovou výhybku. Pokud 3pásmovou, tak koupíme 3 pásmovou.
Některé výhybky navíc obsahují tzv. kompenzaci, což vlastně znamená určité snížení citlivosti výškáče a středového repro. Někdy obsahují i žárovičku (nebo PTC člen), který má lepší funkci - ochranu výškáče před spálením. dbejme na správné zapojení ±, a správný reproduktor na správný výstup výhybky, basy mohou zničit výškáč.
Chcete-li si ušetřit mnohdy až 5x víc peněz, tak si výhybku postavte. Je to ale složité, docela zdlouhavé - zvláště co do výsledného doladění. Vzorce a postup návrhu zde uvádět nebudu, neboť je to poměrně rozsáhlé. Pouze doporučím si stáhnout český program Hellish Points 2.0, který vám velice snadno pomůže vypočítat přibližné hodnoty a ukáže vám i schéma výhybek. Poté už je vše na vás... .
Ještě co se týče materiálu výhybek - nejlepší je používat bipolární kondenzátory (MKT, nebo obyč. bipolární). Aby snesly to zatížení, tak pro slabší PA systémy doporučím cca na napětí 63V nebo 100V, pro silnější PA systémy 100V a více.
U cívek platí totéž - cívky nedoporučuji motat, asi neseženete materiál. Ale obvykle se dají koupit v audio prodejnách (navinuté cívky), v několika druzích indukčností. Při výběru cívky vemte v úvahu zatížitelnost, tudíž platí, že na průřez měděného drátu cca 5A na milimetr čtverečný průřezu.

Finální ozvučení
Zde spíše uvedu své zkušenosti, při PA ozvučení v diskotékách a místnostech. Bedny už máme hotové, tak se nám jedná už jen o správné rozmístění, a co nejvyšší plochu pokrytou stejným akustickým tlakem.
- 2 reprobedny na pořádné hraní jsou málo. Pokud to ovšem nejsou nějaké 15" basáky, 100dB citlivost. Vhodná alternativa je využít tyto reprobedny jako satelity (bedny hrající cca od kmitočtu 200Hz a výše), a kmitočet pod 200Hz nechat pro subwoofer, který ještě více zlepší dojem.
- co se týče rozmístění, nejméně vhodné je rozmístění v řadě vedle sebe. Vhodnější je použít rohového rozmístění s více bednami (4 bedny), popřípadě do dvou protilehlých rohů rozmístit satelity a do kolmého rohu umístit subwoofer.
- dbáme na to aby k reprobednám nikdo moc nemohl, nebo alespoň ne tak snadno. Osu reproduktorů míříme na střed parketu, popřípadě budou-li vznikat nežádoucí odrazy, tak musíme úhly natočení změnit.
- snažíme se umístit reprobedny tak, aby výšky směřovaly na hlavy lidí. Nejde-li to, tak se snažíme alespoň co nejvíce přiblížit, nebo použít piezo box.
- docela levná sestava na hraní na diskotéce, jsou 4 odposlechové boxy + 1 subwoofer. Odposlechy jsou zavěšeny na rámu, a směřují z každého rohu směrem na střed parketu. Jsou napájeny plným signálem. Subwoofer může být trošku mimo, a ten napájíme signálem pouze 0 až cca 160Hz.
- chceme-li aby to víc hlasitěji hrálo, a basáky už "mají dost", tak mnohdy postačí trošku na ekvalizeru stáhnout basy, a hned můžeme jít výš. Mnohdy je dobré si najít vhodnou úroveň, aby jsme nepřebuzovali basy a tím si neubírali maximální možný výkon. Výhodou v tomto směru je užití DSP procesoru, popřípadě subharmonic syntetizéru.
- zlaté pravidlo - co nedokáže reprobox, to se nesnažme dohánět ekvalizérem
- silné vodiče, o délce "přesně akorát", mnohdy ušetří dostatek výkonu
- používáme zesilovače vždy o třídu výkonu vyšší, než je samotný reprák.
Osvědčil se mi vzorec: Pzes = 1.75 * Prms - Prms je maximální trvalý výkon reprobedny (basáku), protože málokdy lze přímo věřit špičkovým hodnotám které uvádí výrobce.
- největším spotřebičem výkonu je subwoofer. Pokud hraje subwoofer a satelity, tak pro subwoofer můžeme počítat s giga zesilovačem, a pro satelity postačí obvykle malý zesilovač. Pokud bedny provozujeme jako kompaktní, tzn., že přes ně hrajeme všechn (i basy), tak je nutné počítat také se silnějším zesilovačem.
Docela se mi osvědčilo provozovat 2 kompakty a 1 subwoofer, basový výkon tak snadno můžeme pomoci posílit i díky kompaktům.